Vážený pane místopředsedo vlády,
digitalizace státní správy je bolavé téma už několik desetiletí. Jistě se mnohé změnilo, ale mnoho klíčových nešvarů stále zůstává. Dalo by se jich snadno mnoho vyjmenovat, třeba úplně absurdní proces přihlášení, když se má odeslat hlášení ČSSZ. Snad největší absurditou v tom je otevření bar-code pro potvrzení přihlášení přímo pomocí tlačítka v mobilním klíči e-Govermentu. Kdo nezažil neuvěří.
To všechno, co chci přeskočit, je ale jenom důsledek katastrofálního způsobu zadávání veřejných zakázek, kterými státní instituce poptávají IT služby, systémy, cokoli. Desetiletí jsou vypisovány tak, že se o státní zakázky může ucházet jenom několik málo firem, protože všechny ostatní všudypřítomně používané formulace a priori vyloučí. Zcela odpovědně – jakožto majitel firmy a dodatel IT řešení – tvrdím, že díky oligopolu, který stát desetiletí drží, jsou ceny minimálně 3× větší, než by mohly být, kdyby stát chtěl.
Největší žábou na IT inovacích je tak dlouhotrvající neschopnost celé správy otevřít IT zakázky všem firmám. Nejenom, že by ty stávající dodavatelé museli zásadně zlevnit, ale stát by mohl získat přístup k firmám, které práci skutečně umí. V současné době ji nakupuje jen od těch, s kterými se skamarádil a kteří mají zavedené jméno.
Kde jsou ty hlavní formulky, které stát stojí miliardy ročně? Všechny uvedené příklady je možné najít v současných vypsaných výběrových řízeních
- Zakázku smí dělat jen ten, kdo pro stát dělal něco podobně velkého nebo ideálně většího
- Zakázku smí dělat jen ten, kdo v minulých letech měl obrat větší, než je cena zakázky
- Pokud by náhodou chtěl někdo konkurovat cenou, rovnou ho vyloučíme pro podezřele nízkou cenu
- Dodavatel musí mít pojistku vysoce převyšující rizika z projektu
Dodejme, že se za dodávané systémy platí po dodání a ověření, tedy v době, kdy rizika z projektu limitně klesají k nule.
A jak to vypadá v praxi? Zakázku dostane firma s referencí, která ale reálně nic nedělá. Ta si najme dodavatele, který si najme subdodavatele a ten má lidi na IČO, kteří to udělají. Řetízek 3 – 5 mezičlánků, které si zakázky předávají, je úplně běžnou praxí – samozřejmě ve výsledku generální dodavatel garantuje jediné – že cena je tak vysoká, aby se uplatilo všechno a zadání tak nedokonalé, aby se nedalo nic reklamovat. Garance schopností se dokazuje jenom dobrými vztahy se státní správou. Právníci našli formule, které jsou neprůstřelné. Když se někdo omylem do kolotoče přípravy zadávání zakázek připlete, tak se jenom diví, jak je to u právníků všemožných státních institucí i samosprávy pojištěné – bez uvedených formulí zakázka ven nesmí.
Za roky slibů různých ministrů s portfejí i bez ní se v tomto nic nezměnilo. Ani řada velkých firem se vůbec o výběrová řízení státu nezajímá, protože ví, že je stát fakticky nechce. A ty menší, které by dokázali stát výrazně posunout dál díky nápadům, jsou zcela bez šance. A stát? Tomu je to asi jedno. Úřednice budou dál tisknout zprávu z datovky, protože stát nic lepšího nedodá.
Stranou můžeme nechat i další nešvary, jako absenci nezávislého dozoru na kvalitu prací, nezávislé analýzy a další mechanismy běžné nejenom ve světě, ale např. i u stavebních zakázek. Nic z toho se stát za desítky let nenaučil.
Vážený pane místopředsedo, už jste členem vlády dostatečně dlouho, abyste mohl nazřít, že nové úřady a certifikáty pro dodavatele jsou pouze cestou dalšího betonování současného stavu, který není cestou k digitalizaci, ale prohlubování institucionalizovaného klientelismu.
Přál bych si věřit, že chcete něco změnit. Bohužel jsem ale zatím neviděl ani náznak snahy v tomto něco změnit. Škoda, i v tom byste mohli být stranou mladých, protože stát se právě s firmami mladých rozhodně bavit nehodlá. Máte vůli to měnit?